Jaj, kdybyste si dokázali představit, kolik jsem toho přečetla a říkala si, jak je to super myšlenka a jak mají všichni ti lidé fakt pravdu. Dnes už to vidím zase trochu jinak a některým věcem naprosto za pravdu nedávám, některé mi dneska už přijdou zatraceně manipulativní. Ale vraťme se k tomu, proč u nás ze začátku dohody, domluvy a respektující výchova nefungovala.
Co jsem dělala špatně?
Po načerpání informací, proč se dané dítě chová tak, jak se chová a kde jsme my rodiče udělali chybu jsem se ihned rozhodla vše změnit. Jenže mozek má zapsané dráhy na které je zvyklý a tím pádem ani změna chování není tak jednoduchá jak se zdá. Nejjednodušší je říci: Cítíte se špatně? Tak něco změňte. – No jo, ale mozek takto opravdu nefunguje.
Já mohu jenom napsat, jak jsem to měla já a jak těžké je změnit některé věci, když opravdu nemáte čas meditovat rok v kuse a tím měnit sám sebe.
Denně jsem čerpala informace. Zpočátku mi vůbec nešlo o výchovu, šlo mi hlavně o zdraví a ono se pak k těmto knihám vlastně automaticky dostanete.
Přepsat dráhy v mozku je celkem složité. Mohu to ukázat na příkladu. Jste člověk, který je každé ráno zvyklý snídat. Bez ranní kávy a dobré snídaně nejste schopný jít do práce. Prostě to takto máte nastavené. No a najednou někdo přijde řekne vám: „To že ráno snídáš kávu a ještě rohlík ti moc ubližuje, protože káva ti zvedá tlak a rohlík ti zpomaluje trávení.“ Trochu se zamyslíte, pak zkusíte ráno kávu vynechat, ale ten den zatraceně pak za moc nestojí. S tou ranní kávou je to vlastně mnohem lepší a ten život je pak krásnější. Tak proč bych to dělal? No a nakonec se vrátíte ke klasice, protože ta vás dělala „šťastným“. To, že jsou pak následně další důsledky, na které vás třeba upozorňuje lékař již neřešíte, protože si řeknete, že raději umřete šťastní než nešťastní.
Cesta k opravdovému štěstí je trnitá a nenajdete ji ve vnějších podnětech. Žádná káva ani jídlo ani skvělý sex, dokonce ani skvělý pokec s přáteli vás šťastným neudělá. Překvapivě to není ani odjezd na druhý konec světa.
Ale zpět k výchově.
Nejlepší by v té době bylo, kdybych měla kamarádku, která to tak dělá a ona by mě vedla, ale to v té době fakt nebylo. Inspirovala jsem se mnoha lidmi, ale nikdo mi neukázal, jak to prakticky dělá na svých dětech. Znala jsem jenom ty klasiky a z toho jsem nebyla vůbec nadšená. Ale každý si na to musí přijít sám. A ta cesta není vždy jednoduchá.
A tady začíná ten velký omyl. Dělám to správně, protože jsem takhle zvyklá. Ale co když dané věci nefungují? A já pak musím použít sílu? – Změnit dráhy v mozk (zvyky) trvá, člověk si musí dané techniky pořádně osahat a né vždy se to hned zpočátku daří, ale vytrvalostí a uvědomováním si sama sebe jde věci postupně změnit. Dříve jsem si třeba neuvědomovala, že Dominika někam manipuluji, soustředila jsem se, abych s ním dokázala udělat dohodu a nebyla v nadřazené roli a akceptovala i jeho. Manipulace mi v tu chvíli byla jedno. Dneska už vnímám i drobné nuance v manipulaci. I když si myslím, že není možné nemanipulovat vůbec. Ale třeba jsem jenom v nějaké fázi a někdo mě vyvede z omylu.
Domovi byl rok a půl a v tu dobu to tak nějak začalo. Už začínal mluvit a více vnímal, co všechno říkám. Ukazovala jsem mu, kde mi dané věci co dělá ještě nevadí a kde již ano. Né vždy pochopil, jak to myslím, ale bylo vidět, že domluvit se opravdu chce. No a já se učila. Učila se říkat pravdu. Nezkreslovat informace a říkat vše, tak jak to cítím. Ze začátku to fakt nešlo, chtěla jsem křičet, byla jsem nervozní a nechápala jsem, proč to tak všechno dlouho trvá.
Taky jsem nechápala, proč to nefunguje na moje dítě a říkala jsem si, že prostě tyto techniky nejsou pro každého a že každé dítě je jiné. Omyl. U mě to bylo tak, že se jednalo o nezpracované strachy, se kterými jsem začala pracovat. Zrovna u výchovy se jednalo o:
– strach dát dítěti důvěru
– strach z pohledů okolí
– strach z nepřijetí
– strach z hodnocení druhými
– strach z toho, co z mého dítěte bude
– strach z budoucnosti
– strach z nedostatku
– strach z neúspěchu
– strach ze smrti
A určitě tam byly ještě nějaké další. Za klíčové ovšem hodnotím – dát dítěti důvěru a strach z budoucnosti.
Bez podívání se na sama sebe, si myslim, že nejde tyto strachy odstranit. Ve chvíli, kdy jsem zpracovala alespoň částečně některé z nich se ulevilo nejen mě, ale hlavně celé rodině.
Máte strachy? Na začátku pro mě bylo velmi těžké o tom psát. Dneska už mi to nevadí. Strachy mají naprosto všichni. Jde jenom o intenzitu, kterou následně ovlivňujete okolí.
Chtěla bych na závěr napsat, že nám napsala maminka dvojčat, kde oba její kluci jsou velmi aktivní. Prosila o radu, jak s nimi pracovat. Nebo si možná potřebovala popovídat s někým, kdo jí rozumí. Pomůžeme rádi komukoli, kdo napíše. Víme, že to není jednoduché. Ani pro nás cesta nebyla jednoduchá a stále na ni jsme.