Myslím na vydělané miliardy – za čtyři roky mi bude osmnáct – Ferrari bude před barákem. To je jasný. Jsem chytrej jako vopice. Nikdo na mě nemá. Podvádět u písemek umím dokonale. V životě to půjde stejně. Při nejhorším vymyslím nějakej tunel a půjdu si na dva roky sednout, zarobím dvacet nebo padesát mega a bude.
Sedím v lavici. Myslím na křupající Chio Chips a lahodnou vychlazenou Coca Colu. Párek v rohlíku už jsem měl a k tomu výborný vlašák s výrobním salámem (to jsem tenkrát nevěděl, o jakou lahůdku se jedná).
Paní hodná profesorka, které objímala stromy, neměla ráda naše kecy o tom, kolik Coca Coly vypijeme, kolik chipsů sníme a jak je nám pak skvěle. A jak krásně umíme podvádět u písemek.
Hezky bouchat do posilovny a pohoda. K tomu půlka grilovaného kuřátka, co roste třicet dnů a klídek. Jinak se moc nehejbu. Přece musim trénovat mozek u počítače. Hodně hrát strategie a Diablo II. To posiluje mozek nejvíc.
Je mi dvacet pět. Jsem spolumajitel softwarový firmy. Liju do sebe po ránu dvě až tři piva, abych se vzbudil z předchozího dne a předchozí pařby. Netuším, že mám ADHD a že můj mozek tím pádem už na tento svět závislý přišel. Protože mu chybí dopamin, serotonin a další neurotransmitery.
Bývá mi dost blbě – po ránu. Ale to nevadí – den se dá nějak přežít a s dostatkem piva jsem dostatečně klidný. Jím otřesně, nehýbu se. Mám přes sto deset kilo. No a? Jsem king of the jungle.
Je mi třicet – nemám naprosto nic až na pár statisíců na účtu. Firmu jsem musel prodat. Ale v mozku stále myšlenka na statisíce měsíčně. Tak se nechám zaměstnat v korporacích. To mi přinese štěstí.
Lítám po Evropě. Piju drinky, chovám se jak magor. Konzumuju KFCčka, McDonaldy, cokoli, co teče – sto sedmnáct kilo. V mozku dehet, peklo, deprese, úzkosti. No a? Měl jsem už devadesát litrů na výplatní pásce jako základ. A co? Nic. Nuda.
Uklízím doma, jím zeleninu, starám se o dvě děti, mám skvělou ženu, se kterou si skvěle rozumím. I když jsme oba naprosto rozdílné typy, tak se doplňujeme, máme stejné názory. Zkusili jsme spousty jídelních návyků, nepijeme, nekouříme, zhubl jsem třicet kilo, makám jak můžu. Znám svou překážku, která mi říkala celou dobu – tak, jak to vedeš, ti dobře nebude.
Říká se tomu ADHD. Potřebuju jiný přístup k sobě a ke světu. A trvalo mi hodně dlouho, než jsem to pochopil. Nepotřebuju Ferrari. Nevím co s ním. Nepotřebuju věci – rád je vyhazuju do popelnice, protože skutečně mám rád doma pouze to, co používám – někdy si za to vyslechnu trošku proudu ohnivých slov.
Používám bio a eko výrobky, vytírám, snažím se jak můžu, i mýt nádobí. Ale pořád si rád poslechnu tvrdý Drum and Bass – skvěle se u toho cvičí, jezdí na kole, uklízí. Tvořím trávník před domem. Pomalu nacházím štěstí, které skutečně není ve věcech, v moci nad ostatními, ale pro každého je trochu jinde.
Já jsem šťastný, když můžu jít neustále nahoru. Pořád a pořád. Učím se žonglovat a u toho chodit po obrubníku. Trénuju pravou hemisféru – těším se na zimu, až bude čas víc malovat. Píšu kreativní texty a můj cíl je inspirovat.
Mám tajnou dohodu s vesmírem, že pomůžu deseti tisícům lidí, kteří na tom byli třeba podobně – hledali a nenacházeli. Protože šťastné bytí je první bod – základ. Když jsem šťastný, můžu všechno. Můžu se přestěhovat do jiné země, nemám především strach, kterým je ovládána celá naše společnost pár lidmi, kteří využívají tento základní pud, aby nám takzvaně vládli.
Ať jsou to šéfové v práci, politici, nebo businessmani, kteří ctí pravidlo, že business je způsob jak vytáhnout peníze z cizí kapsy bez vyvolání násilí.
A teď už to budou zhruba dva měsíce, kdy denně píšu články, měsíc, co je zveřejňuji. Mám už nahrané tři rozhovory, které budu dávat online. Ještě zbývá deset měsíců, abych dokázal jako člověk s ADHD u něčeho rok vydržet. To je ještě dlouhá doba. 🙂
Díky všem 300 lidem na Facebooku, díky čtenářům z LinkedINu, díky všem, kteří odebírají Zdravou Svobodu do prohlížeče. Mám, věřím, pořád co říct 🙂