• Od malička jsem přešlapoval – máma mi říkala, že jsem jak lev v kleci a chodím z místa na místo
• Měl jsem úzkosti a deprese
• Obviňoval jsem se, že jen já nezvládám život, přestože všichni ostatní na tom přece musí být v hlavě stejně jako já – jsem stejní lidé ne?
• Chodil jsem shrbený, šťoural se v nose
• Měl jsem spousty lupů
• Byl jsem neustále ve vnitřním tlaku a stresu, i když se nic nedělo
• Škola mi celkově zhoršovala můj stav
• Všemu jsem se bránil nasazováním masky tvrdého machra
• Nedokázal jsem vydržet vůbec u ničeho – od cvičení až po počítačové hry – nic jsem nedotáhl do konce, protože můj mozek prostě nechtěl – všechno mě přestalo bavit buď v půlce nebo těsně před koncem – skutečně všechno
• Dlouhodobé činnosti jako třeba rutinní chození do práce mne opravdu doslova děsily – nechápal jsem, jak se můžou lidi dobrovolně mučit a chodit denně dělat jednu a tutéž činnost – pro mne to bylo naprosto nepředstavitelné
• Netušil jsem, že ADHD se může týkat mne – dokázal jsem přistoupit na úzkosti, ale že bych byl hyperaktivní?
Když jsem konečně pochopil a přestal se tím pádem děsit sám sebe, je to skutečně skvělé. Už vím, že do rutinní práce jednoduše nejdu. Ať si tam chodí typově lidé, pro které je rutina vhodná. Já už se cpát někam, kam nepatřím, nebudu. Slyšel jsem věty typu – ty chodíš do korporace za skoro sto tisíc měsíčně a nic tam neděláš a stěžuješ si? Ano – bylo to pro mne utrpení.
Největší utrpení pro člověka s ADHD je – posaďte mne před počítač, dejte mi spousty peněz a hlavně ať nic moc nedělám. A když chci něco dělat, pošlete mne do háje, že se nic dělat nebude. Nastoupí sebepodceňování, deprese, úzkosti, šílenství typu – jsem vůbec k něčemu? Co mám osm hodin sezení na židli dělat, když nevydržím sedět ani patnáct minut? A mozek začne – koukej do Facebooku, uč se jsi hloupý, dělej IQ testy, pracuj aspoň jako, bzzz, bzzz deset tisíc myšlenek denně v open space.
A strachy, úzkosti a deprese. Co budu dělat? V minulé práci za ještě větší peníze jsem vydržel tři týdny. Tady taky nevydržím. Co mám dělat? Krumpáče se bojím. Práce za kasou se bojím. Až jsem se málem skutečně zbláznil.
A teď? Je sedm ráno, ženuška s dětmi spí, píšu blog, vrátil jsem se z kola, vstávám v pět ráno. Korporace a práce za sto tisíc měsíčně mi může … krumpáče jsem se přestal bát – skvělá posilovna v případě nouze a ještě by mne platili. Hraju si s dětma, žongluju míčkama. Nemám ani volno na čtení Pána prstenů v originále, kterého jsem si ambiciózně koupil, mám rozdělaný projekt, kterému věřím celým srdcem. Jak je to všechno možné? Stačilo pochopit svůj handicap – nebo výhodu? Jednoduše nepatřím do open space nebo do kanceláře kam se dochází na osm hodin denně dvěstě dnů v roce. Můj mozek to věděl od malička a bál se toho. Proto mi nebylo dobře. Rád si ponechám některé šílenosti ADHD. Chvíli dělám tohle a za chvíli tamto. Ale už měsíc a půl denně jezdím na kole a cvičím. Dříve nevídané. Pomohly mi pilulky a věřím, že i těch se jednou zbavím.
Znáte někoho kdo na tom je třeba podobně jako já? Třeba také trpí více než třicet let a jen neví, co mu skutečně je. Nechte ho přečíst tento článek a pokud se najde v mých zkušenostech, může mu tento příběh pomoct.