Přeju všem lidem ve Ferrari s padesáti miliardama na kontě, ať mají tolik štěstí, jako mám teď já. Ať si uvědomí, že byli nemocní a jejich ego chtělo mamon. Nakazili se nemocí doby a spletli si stejně jako kdysi já bezpečí s výší konta.
Přeju všem lidem, kteří chodí k pásu nebo do skladu, aby si sebe začali vážit. Jako jsem si kdysi sebe nevážil já a myslel jsem si, že patřím k pokladně, protože nic neumím. Každý něco umí. Každý je jedinečný a nikdo nemá právo se povyšovat nad druhé. Ani učitel. Ani šéf. Ani generál. Ani prezident. Všichni jsme lidi.
Všem přeju se zastavit. A podívat se dovnitř sebe. Co tam uvidí, je skutečné. Jen to bývá zakryto strachem, který původně sloužil jako obrana. Momentálně se ale strach zneužívá těmi nejnemocnějšími lidmi tam nahoře. Mnoho z nich trpí psychopatismem – nemají emoce. Touží jen po moci, ovládání a penězích. Umí se skvěle přetvařovat, ale nejsou kreativní a hrají s námi hru, ve které nás chtějí ovládat.
A tak všem přeju to, co mám teď já. Ať se pomalu uzdraví. Ať si uvědomí, že všechno už mají, protože někteří na světě dokáží žít z hrsti rýže na den. A že to nejcenější co máme, jsou naše děti. Děti, které když se narodí, nádherně se smějí a krásně křičí. A pak nám zrcadlí všechno, co máme v sobě. Protože všechno to mrnění, křičení a vztekání se učí od nás. Kde jinde by se ho taky naučili, když tráví vešekrý čas s námi?
A tak máme díky dětem jednoduše možnost se začít měnit. A vzpomenout si na to, jak jsme byli sami mladí a malí. Jak jsme nechtěli do školy a jak nás to tam trápilo. A jak jsme si chtěli hrát a nedělat úkoly. A dívat se na televizi a dívat se na hvězdy. A chtěli jsme hodně kamarádů a chtěli jsme, aby nás svět měl rád. A to přesně chtějí naše děti. A my jsme stále dětmi. Takže to chteme také.
Protože naši rodiče neměli takové možnosti a nemohli číst tento text, a tak si nemohli uvědomit, že ne vše co pro nás dělají, je správně. Seď rovně, jen když se budeš skvěle učit, něčeho dosáhneš. Nevrť se. Nepřešlapuj. Buď klidný. Buď nejlepší. Jen ten, který má nejvíc peněz je král. Kam jsi to dotáhl? A co jsi vlastně táhl?
Mezi nás přijde asi třetí bytost. Nevím, kde bydlela, než se rozhodla přijít za námi, ale těším se. Protože už naše rodina všechno má. A má dokonce víc, než hrst rýže na den. A pokud bychom měli hrst rýže na den, alespoň bychom toho nemuseli tolik uklízet a hádat se, jestli zapneme nebo vypneme tablet.
Chodit do práce a deset hodin denně nevidět své děti? Děkuji, nechci. Nemusím. Prolomil jsem bariéru strachu a uvěřil svému nekonečně inteligentnímu mozku, který máme všichni. On to spočítá. Díky trilionům spojení nějak ví, že přežije. A uživí děti. A ženu. Nemusím k pásu ani do korporace. Dělat co mě baví a být s rodinou je má touha, kterou mozek upřednostní a spočítá k ní ideální cestu.
A tak naprosto všem přeji, ať nedávají děti do školy, ať netráví čas v nesmyslných pracech, kde být nechtějí, ať se věnují sobě, svému rozvoji a následně rozvoji svých dětí, protože jedině tak můžeme tuto planetu posunout jinam, než se nachází nyní. Jedině tak můžeme láskyplně sundat z trůnu ty, které možná maminky doma bily a mlátili a zavírali do ohrádek a tak se z nich stali mocichtiví pánové toužící po lásce, šli do politiky a začali ovládat. Ale ani to Ferrari a lobby za stamiliony je nezachrání před sebou samým. Před tím, komu chybí láska a kdo stejně nemá pro ten shon a hon za penězi čas na své děti a svou rodinu.