Malé dítě
- naučí se samo chodit
- naučí se samo mluvit
- naučí se samo jíst
- naučí se samo tleskat
- naučí se samo číst
Vezměme si tříleté dítě. Maminka musí do práce, a tak dá dítě do školky. Ve školce učí dítě hodné tety pravidelnému režimu, pravidelnému chození ven, hezkému hraní si s ostatními dětmi. V tom lepším případě je dítě spokojené a šťastné, že je mezi svými kamarády dětmi a víc neřeší. V tom horším se v něm vzbuzuje nenaplněná touha vědět víc, zkusit víc.
Každé dítě je jiné. Ale zároveň je každé dítě zvídavé a chce vědět/umět více. Pokud k tomu má prostředí. Takže kde vlastně ztrácíme tu motivaci?
Mozek je rozdělen na pravou a levou hemisféru. Dráhy v mozku, které máme všichni nějak vyběhané si malé dítě vyběhává poměrně pomalu a jistě v prostředí do kterého je umístěné.
A jak s tím souvisí mozek? Poměrně hodně.
Školka – teď si hezky hrajme a dělejme v určitou dobu přesně to, co řekne někdo nadřazený
Škola – teď si všichni sedneme do lavice a budeme ¾ hodiny poslouchat něco, co nás vůbec nezajímá
A to je v povinné školkové a školní docházce přesně 10 let.
A u 99% lidí se tato léta ještě prodlouží o minimálně 3-4 roky. Čili jsme u 14 let, kdy si v mozku vyběháváte dráhy, které Vám říkají:
1. musím se učit, abych měl/a dobrou známku
2. musím chodit někam, kde mě to nebaví, ale je to povinné a chodí tam všichni
3. musím dělat něco, co nechci, ale dělají to tak všichni.
4. musím poslouchat přednášku, o kterou v danou chvíli nemám vůbec zájem, ale dělají to tak všichni.
5. jsem hodnocená/ý za výkon
6. některé děti se setkávají s ponižováním či šikanováním a to nese snížené sebevědomí do dospělého života.
Motivaci vlastně ztrácíme celé dětství díky povinné školní docházce, protože dětství neprožíváme. A opravdu to ty víkendy plné rodičovské lásky nenahradí.
Pokud kuřák přestane kouřit, tak se říká, že až za 10 let se závislosti při absolutní abstinenci zbaví. Mohu toto potvrdit. Je velmi jednoduché přestat kouřit, ale znovu nezačít je mnohem těžší.
No a my dětem, tedy vlastně i nám všem ukazujeme, že je normální dělat věci, ve kterých nevidíme smysl.
Mám kamarádku, která dělá z korálků nádherné náušnice, náhrdelníky a náramky. Je velmi šikovná, v oboru by byla asi uznávaná, ale neumí marketing. Postupuje podle intuice a podle toho, co kdo řekne, ale ono se opravdu nedaří. Tak skončí a jde dělat nějakou práci, aby uživila rodinu.
A teď si tuto kamarádku dejme do jiného školského systému
5 let – Petra se zajímá o čtení.
6. let – na kroužku tvoření Petra zjišťuje, že je velmi šikovná na šití korálků. Je tímto směrem podporovaná a jsou jí dány všechny potřebné věci (korálky a nitě).
7. let – Petru stále baví dělání korálků, ale teď jí začaly i zajímat kamarádky, tak se mu věnuje méně.
8. let – Petra zjistila, že se dají z korálků udělat mnohem složitější věci
9. let – Petra si zakládá na facebooku malý shop a některé kamarádky od ní koupí náhrdelník či korálky
10 let – Petra už prodala více náramků. Učí se toho hodně o prodeji. Teď jí zajímá prodej a tak jí rodiče domluvili schůzku s prodejci, kteří toto školí
11 let. Petra šije korálky a prodává
12 let. Petra šije a už to nestíhá. Potřebuje člověka. Tak se začně zajímat, jestli nějakou její kamarádku také baví šití.
13. let. 3 kamarádky prodávají svoje výrobky…
A takto bychom mohli pokračovat. Toto je samozřejmě jenom příklad a takto to být nemusí. Ale věřím, že podporováním dítěte v tom, kde mu je dobře, dosáhnete štěstí a zdraví u svého dítěte.
Já třeba nejsem jako Petra. Nejsem specialista, jsem generalista. Ráda dělám spoustu různých věcí. Ale našel jsem si obor v životě, kde toto mohu uplatnit.