Pracoval jsem zadarmo v garáži až po nedávnou hezkou měsíční částku s pěti nulami na výplatní pásce jako zaměstnanec.
Klasický pracovní cyklus je chodit denně do práce, dostat za to fixní částku, která se mění podle odpracovaných let a zkušeností, ale roste maximálně v řádu desítek procent. Potřebujete víc peněz hned teď? Potřebujte vydělávat jako manageři, které jsem měl nad sebou, řekněme 150 000 hrubého měsíčně? Co všechno za to budete mít? No tak jdeme na to!
Splátka hypotéky na byt v Praze v novém paneláku na 25 let 35 000. Splátka na auto 10 000. Benzín na jízdu do korporace 5 000. Splátky na vybavení bytu 15 000. Musím se kvalitně oblékat a chodit do restaurací, protože nemám čas vařit. Dejme tomu za 10 000 měsíčně. No a pak ještě nějaké to jídlo domů, občas zábava – Praha je drahá, dáme ještě 10 000. A zbývá nám 15 000 měsíčně na léčení chaosu, stresu, nespavosti, žaludečních vředů, platby za psychology. Dále bychom měli započítat skutečný strávený čas jízdou do práce, prací a vyřizováním pracovních záležitostí mimo pracovní dobu – proto máme přece doma firemní notebooky a firemní telefony. Znám jen velice málo lidí, kteří kromě pracovní doby osm a půl hodiny, stráví cestou do práce v Praze méně než 2 hodiny denně. To je deset a půl hodiny v pracovních dnech. K tomu občas overtime, team building.
Trvalo to než jsem si uvědomil, že když přijdu domů z korporace, trvá mi minimálně hodinu abych se naladil na fungování rodiny. Jediná komodita, kterou skutečně vlastníme, je čas. Ten bychom měli všichni preferovat. Záleží na koeficientu, kterým čas násobíme. Někdo vydělává sto korun za hodinu a někdo za hodinu práce sto tisíc. Jak říkal Dalajlama – mnoho z nás si ničí zdraví, abychom vydělávali více peněz a pak tyto těžce vydřené prostředky vkládáme do léčby chorob vznikajících z touhy mít víc.
Svoboda neleží v penězích, ale v nastavení nástroje, který nosíme mezi ušima. Zastavit se. Podívat se na kolotoč svého života z výšky. Popřemýšlet, zda nedělám věci pouze ze setrvačnosti a protože je to tak zažité, normální a standardní. Naprogramované do nás od malička a všichni to tak dělají.
Tohle není můj styl života. Žil jsem tak, a proto můžu říct, že takto ne. Svoboda se dostavila v mých pětatřiceti letech. Pracujeme se ženou z domu – šetřím tak dvě hodiny denně – v mém případě tři hodiny, protože bydlíme na předměstí Prahy. Netlačí mne stres z nezaplacené hypotéční splátky a strach, jestli budu moci zaplatit splátku za auto, když mne neshoda se šéfem pošle na dlažbu. Nemáme dluhy a žádné si vědomě nehodláme pořizovat.
Nosil jsem značkové oblečení, chtěl nejdražší elektroniku, velká auta a luxus s přepychem. V některých fázích života jsem toto měl. Dnes kupuju čistě bílá trika za sedmdesátpět korun a chodím bos. Nejím v restauracích a vodu si vozíme ze studánky. Čím svobodněji se cítím, tím jsem zdravější a skutečně šťastnější. Peníze nejsou svoboda. Čas je svoboda. Čas, který můžu trávit s rodinou a učením svých synů. Čas, který trávím studiem toho co mne zajímá.
Co skutečně potřebujete k životu vy?