Když řeknu – tohle se nenaučím, je to moc těžké – uvěřil jsem iluzi a nechci se podívat pravdě do očí. Správné tvrzení je – jsem líný se to učit. Nebaví mne to.
Když řeknu – on je hloupý. Cítím se nadřazený. Cítím, že jsem chytřejší. Cítím, že jsem lepší. Jsem někdo.
Když slyším a uvěřím – je to nevyléčitelné. Přestávám bojovat. Přestávám se snažit. Smiřuji se s diagnózou a připravuji se na život s nemocí či na smrt.
Když slyším a uvěřím – dokážeš to, stačí se snažit. Stačí se pustit do akce. Vytrvat. Pak to dokážu. Pak jdu přes bolest, jdu tvrdě makat. Upravovat svůj pohled na svět. Léčit svou duši a dobou pokřivené ego.
Když slyším – tatínku. Jsem uvnitř šťastný. Vím pak, proč jsem na světě. Proč jsem musel prožít a projít skrz cestu trnů a bolesti.
Když slyším – ty hajzle, ty hlupáku, ty ty ty … Tvoje vina. Už vím, že tvůrce těchto slov je nešťastný, nemocný a potřebuje pomoct.
Když vnitřní hlas říká – jsi lepší než ostatní. Mluví strach. Mluví bolest. Mluví ego, které uvěřilo marketingové hře bank, korporací, farma firem a chce se držet zpět v krysím kolotoči štěstí.
Když si myslím, že vím, co říkám? Není tam víc? Jsou ta slova vnitřního hlasu o světlé straně síly? Nebo mluví temnota skrze strach, že nejsem dost dobrý? Nemám na dovolenou na Kanárech, nemám iPhone, nemám Mercedes a byt v paneláku za sedm melounů.